Doporučujeme: TV program | Služby pro Váš web | Psí Park | Stahovač videí z YouTube | Italo.cz | Měření rychlosti internetu | Zkus to jinak - logicky

----------= mezi nebem a zemí =-------- –

Obraz a klíč. (povídka)

Datum: 12. 5. 2007 19.35 | Autor: kleo | 1883× | Kategorie: Z netu | Komentáře: 0

Obraz a klíč

31.01.2007

                                    Obraz a klíč

   „Nedívej se tam Kio a nepřistupuj.“
   „Děje se tam něco? To je Soubi a je u velkého plátna. Tak to je blbé.“
   „Už celé dva dny tak sedí a maluje.“
   „Dva dny? A co maluje?“
   “Chryzantémy.“
   „Tak to je vážné. „Kio a Seji po odejdou a dívají se na Soubiho jak velmi pečlivým tahem na plátno udělá čáru. Kio cumlá lízátko.
  „Možná bych o něčem věděl!“ Vytáhne mobil a vytočí číslo, které uzmul v soubiho mobilu.

  

  Zabiji ho. Zabiji toho bojovníka, který sledoval Ritsuku. Toho, který se mi vysmíval. Jak mu to říkal Seimei - Nisei . Byl tak sebejistý, že se mu nic nestane a měl pravdu. Mladý, nezkušený a já jen tam tak stal. Měl jsem to udělat hned tam. Zabít ho. Kdyby nebylo toho hlasu z telefonu, který tak dobře znám a kterému nemohu odporovat. Hlas ze záhrobí. Hlas o kterém jsem si myslel, že ho neuslyším. Čára. Další tah a další květ chryzantémy. Proč zrovna je?
  Seimei. Bolí to víc než, když jsi mně tady nechal samotného. Jak jsi to mohl přežít? Nebýt tvých slov, že mám být s tvým bratrem byl bych mrtvý. Správně to tehdy řekla ta mladá holka z Breathless. Je to šokující a není to správné. Ale co teď vůbec je správné. Zdá se mi, že svět je vzhůru nohama. Máš nového bojovníka a do nedávná jsem ani netušil, že Sacrifice lze vyměnit a  i bojovníka? Nebo jen jsi vyměnil Sacrifice? Sensei říkal, že škody mohou být hrozné a já vím o čem mluvil. Proč to děláš Seimei? Proč, samé otázky a žádné odpovědi.  Tah štětcem. Ještě další. Obraz bude hotov. Miloval jsi chryzantémy zatímco já je nenáviděl, ale teď je to květina, kterou potřebuji vytvořit.
  Jak moc to jde do minulosti? Možná dál než tuším , dál než jsem ochoten akceptovat. Znal jsem tě vlastně nebo ne? Myslel jsem že ano, ale teď nevím. Nejsem si ničím jistý. Jen možná ta minulost  se týká Ritsuki. Mám pravdu nebo ne? Proč jsi ho nechal sledovat? Byl ti dražší než jsem kdy byl já? Byl ti něčím víc? Poslal jsi mně, abych ho chránil. Ale to nebylo potřeba, abys předstíral smrt. Bylo to tak strašné, když jsi zemřel. Potácel jsem se mezi životem a smrti, ale to co jsi řekl do telefonu, víš je stokrát horší než tehdy ty plameny v kterých jsi zahynul. Měli, mají všichni pravdu, že jsem pro tebe byl nástroj, hračka. Nechci na to myslet, nechci vůbec nic. Proč jsi to udělal, proč to nemohlo být stejné jako když jsi byl naživu? Vždy jsem tě poslouchal na slovo. Proč jsi mně odložil? Tady se Soubi zastaví a jeho tvář se zamračí, jak objeví na obraze nedokonalost. Obraz musí být dokonalý.
   Byl jsem nedokonalý, Seimei? Proto jsi mně vyměnil? Proto jsi se mně zbavil a našel někoho jiného. Měl jsi mně dost? Ne nechci na to myslet. Nechci to vědět anebo ano? Opraví ten malý kaz na lístku květiny. Vyměnil, odložil, nechal, opustil ...mu víří hlavou. Začíná se mu špatně dýchat. Neee křičí, ale slova mu prochází hlavou a ne vypadnout. Co mám dělat? řekni Seimei, proč! křičí v duchu. Drží štětec nad plátnem a sleduje prázdnými očima chryzantémy. Sklání štětec. Zničím je, když koutkem oka zachytí drobný předmět vedle obrazu, který tam položil. KLÍČ.
  Drží se klíče jako své záchrany. Klíč od Ritsuki. Jeho Sacrifice a zároveň jím není. Kdo jim teď je? Klíč myslí na něj. Klíč k jeho domu. Možná k jeho srdci. Uleví se mu. Vztáhne k němu ruku a zastaví ji. Bojí se ho dotknout. Vzpomene jak mu ho dal. Kdy to bylo? Nemůže si vzpomenout. Ten klíč a  tolik různých významů. Tolik pro něho to znamená.

  

   „Co tam dělá?“zamumlá Kio stále s lízátkem v puse.
  „Klíč. Dívá se na nějaký klíč. Přijede tvůj přítel už brzy. Je na na samotné hranici.“ Kio přikývne. Má o něho starost.
  „Nevím. Není tak úplně svým pánem.“

   

   Ritsuka. Jeho Sacrifice. Mladší bratr Seimeiho a přece tak odlišný. Nikdy mu nepřišlo zvláštní, že ho tak rychle přijal. Stačilo jméno Seimei. Bylo mezi nimi něco víc? Ne. To ne. Je to pro něho asi ta nejhorší myšlenka.  Ritsuka musí svého bratra opravdu milovat. Jak mu to má říct? Chce vypátrat kdo ho zabil. Jak mu říct, že není po čem pátrat? Jak mu říct, že ho slyšel? Říct mu to nebo ne? Smrt Seimeiho toho tolik zničila. Zničila jeho život, život rodiny a hlavně život Ritsuki. Musel to vědět, musel něco tušit nebo ne? Tak velmi bezohledné. Byl už takový, když jsem s nim bojoval? Byli jsme Sacrifice a Fighter. Měli jsme se znát a nakonec znali jsme  se opravdu? Byla to všechno lež. Neměl bys to říkat. Neměl bys na něho tak myslet. Není...není co, řekni to nahlas. Neee. Udělá další tah štětcem. Obraz je skoro hotový. Ne není. Něco chybí. Ale co? Sáhne po dalším štětci a jiných barvách. Růžová bílá. Něžné barvy Sakury. Stín světlo.
   Ritsuka  a jeho klíč. Vše se točí kolem něho. Jaký vlastně je? Ne nedá se to říct slovy. Ritsuka je Ritsuka a on se mění co ho poznal. Někdy se sám nepoznává. Přijal ho k sobě. Dal mu to co mu nejvíc chybělo, ale proč to udělal? Začne kreslit svoje oblíbené květy. Květy Sakury. Krásně křehké květy a přece silné. Ach ano trochu se usměje, připomínají mu Ritsuku.
  Co má dělat? Když slyšel Seimeiho byl, je ještě v šoku.  Co má dělat?  Nejdřív zabiji toho bojovníka a potom...co potom? Nevím. Štětec klesne v jeho ruce. Vždy za něj rozhodovali ostatní a najednou musím sám. Proč vlastně dal ty dvoje květy dohromady. Nepatří k sobě. Vznešené chryzantémy a křehké květy Sakury. Tak rozdílné. Stejně jako jeho dva Sacrifice. Seimei koho vlastně jsi chtěl? Koho jsi potřeboval. Mně ne. Mně jsi nepotřeboval. Byl, je bude to někdo jiný. Ten nový Fighter. Co má on a co nemám já. Proč?
  Od vchodu se ozve nějaký hluk, ale Soubi ho neregistruje. Dívá se na obraz. Vezme klíč a pevně ho sevře v dlani.

   

  „Pusť ho Seji. To je ten kdo pomůže Soubimu“ řekne Kio se stopou nechuti.
  „Školák? Kio ty ses taky zbláznil?!“
  „Kio co se stalo Soubimu? Naposled jsme se viděli před dvěma dny“ozve se netrpělivě Ritsuka ignorující Sejiho. Oba s  na něho zadívají. Dvanáctiletý kluk možná až moc pěkný. Na ruce má náplast. Ocas a uši jasně dokazuji jeho nezkušenost. Seji se na něho nevěřícně dívá.
  „Neříkej Kio, že...“
  „Hlavně to neříkej před Soubim“ zarazí ho v půlce věty.“Už dva dny kreslí a kreslí a okolo něho..no běž se podívat sám. Bojím se o něho. Tebe poslechne. Musí ne?“ Seji poslouchá s úžasem té konverzaci. Proč by Soubi měl poslouchat dvanáctiletého fracka? Kio se podívá znechuceně na lízátko a vyhodí ho. Mračí se.
  „To naše rodina“ řekne bez dalšího komentáře Ritsuka. Vejde dovnitř a Seji chce něco říct.
  „Mlč. To je věc Soubiho.“

   

  „Soubi, hezký obraz“ ozve se za ním měkký hlas Ritsuki. Soubi ztuhne. Jak? Ritsuka sundá tašku a usedne vedle něho. „Už dávno jsem se měl podívat kde trávíš čas, když nejsi se mnou. Byl jsem sobecký.“ Soubi otočí hlavu k Ritsukovi. Až moc dospělá slova na dvanáctiletého chlapce. Jenže má za sebou toho víc než kdokoliv jiný koho zná. Podívá se na něho pozorněji. Je nějaký jiný od té noci kdy za ním přišel a chtěl po něm, aby s ním odešel. Pryč...
  “Nic moc. Nemusel jsi. Není to důležité.“ Mimoděk pevněji sevře klíč. Proč je tady. Co chce? Proč přišel? Bojím se toho. Bojím se toho co chce mi říct. Dívají se do svých očí. Oba vidí v nich temné stíny. Proč zrovna já?
  „Ale pro mně je. Měl jsem to udělat už dávno, Soubi. „Soubi se chvěje. Ten jeho hlas. „Víš od toho dne co jsi ke mně přišel domů...“ nedořekne, ale oba vědí, který to byl den. „...víš přemýšlel jsem co tě mohlo rozhodit, že jsi vše tady chtěl nechat kromě mně.“ Soubi přikývne.
  „Seimei ti řekl, že mně máš chránit.“ Soubi bez váhání přikývne. Nechápe kam Ritsuka směřuje. „Vždy ho poslechneš. Posloucháš ho i teď, když je po smrti a to natolik, že mně nic nechceš říct a musím na to přijít sám.“Soubi opět přikývne nic neříkající. Vezme opět štětec do ruky. Zachvěje se když slyší další slova.
  „Otoč se ke mně!“ Jasný příkaz. Soubi skloní hlavu a celým tělem se otočí k Ritsukovi. Sedí naproti sobě.
  „Podívej se na mně!“Další příkaz. „Nechci ti přikazovat, ale vím, že to sám chceš. Že je to pro tebe jednodušší. Pro mně ne“ řekne tišším hlasem. Ritsuka se na něho dívá stejně jako Soubi. „Teď to bude příkaz. Ber to jako jasný příkaz. Pokud ho nemůžeš splnit, protože ti Seimei něco řekl, řekneš mi to. Rozuměl jsi tomu Soubi?“
  „Ano.“ Soubi přikývne a přemýšlí co mu chce Ritsuka říct.
  „Co tě mohlo Soubi tak rozhodit? Jiný bojovník ne. Škola, práce ne. Daří se ti. Seven Moons taky ne. On line hra taky ne.“ Soubi se pod každým slovem chvěje a kamení. Začíná chápat kam Ritsuka směřuje a začíná se bát. Chce něco říct, ale neví jak.
  „Musel to být šok. Musel to být šok i pro mně pokud jsi po mně chtěl něco takového. Ale kromě poslouchání Seimeiho máš přikázáno chránit mně. Proto jsi mně chtěl vzít sebou. Dlouho jsem se nad tou hádankou trápil a ty na ni znáš odpověď.“ Ritsuka se nadechne. „Soubi řekni, Seimei není mrtvý, mám pravdu!“ Soubi otočí hlavu. Nechce se podívat na Ritsuku.
  „No tak Soubi!“křikne na něho. „Ovládá tě ještě teď?!“ chytne ho za ruku  a třese jim. „Neřekneš mi to Soubi! prosím.“ Soubi se zachvěje a zavře oči. Nechce vidět ritsukův výraz ve tváří až mu to řekne.
  „Je na živu.“ Ritsuka pustí jeho ruku a Soubi si uvědomí jak málo sám od sebe se ho Ritsuka dotýkal. Vždy to byl on.
  „To je dobře.“ Soubi otevře oči a udiveně se na něho podívá. „Soubi proč to udělal?“
  „Nevím“ řekne tiše.“Já nevím.“
  „Tentokrát mluvíš pravdu. Chtěl bych abys mi vždy říkal pravdu.“ Soubi si uvědomí jaká byla obludná smrt Seimeiho. Jedná velká lež a Ritsuka nenávidí lež. Je toho na něho moc. Měl by být bezstarostný a zatím musí vyřešit věci, které řeší dospělý. Svět je krutý, ale tak brzy a zrovna on. Místo prvních schůzek, poznámek, tak má mně a problémy se smrti bratra. Umí se tak dobře přetvařovat až to děsí.
  „Určitě měl důvody“ ale i jemu to připadá prázdné.
  „Neomlouvej ho, Soubi. Pro toto není důvod.“ Soubi si uvědomí, že přes veškerou zkušenost, kterou doposud získal stále věří na dobro a zlo a přísně je odděluje. Možná proto ho tak přitahuje, možná proto ho miluje.
 „Já jen..“
 „Já vím, že musíš. Budu se tě ptát a ty mi odpovíš, ano.“
  „Ano.“ Soubi klidně přikývne. Je mu lépe. Jako by přítomnost jeho Sacrifice vše vyřešila. Teď nemusí nic. Je tak rád, že ho tady má a rozhodnutí není na něm.
  „Chci zjistit proč to Seimei udělal. Pomůžeš mi?“
  „Ano.“ On sám to chce vědět.
  „Koho chceš zabít. Soubi?“ Ten zamrká a ve tváří se mu objeví provinilý výraz. Jak to může vědět?
  „Soubi kdo to je? Právě jsi mi to svým výrazem řekl. To je příkaz!“ Soubi přivře vzteky oči. Takhle pitomě se prozradit.
  „Fighter od Seimeiho!“ zahučí neochotně. Ritsuka vytřeští oči.
  „Tím chceš říct, že..to není možné. To muselo být hrozné a kruté. Promiň to jsem nevěděl“ omlouvá se mu . Skočí mu do náruče a sevře. „Promiň  a já tu na tebe křičím. Jsem hlupák.“ Soubi je v šoku z toho že má Ritsuka v náručí, ale rychle to využije a pevně ho k sobě přitiskne.
  „Slib mi, že ho necháš být. Soubi slib mi to.“ Ritsuka se dívá do jeho rozzářených oči. Soubi mu to ochotně odkývá. Přemýšlí kolikrát by to mohl využít. Upřeně upírá svoje modré oči  na něho a jednou rukou mu jemně přejíždí záda.
  „Soubi je ti něco?“
  „Ne nic. Já jistě nechám ho být“ a ví, že ten slib dodrží. Ritsuka teprve teď si uvědomí jeho náruč a ruku na zádech. Vymaní se z jeho náruče a začervená se. Pořád si na jeho dotyky nemůže zvyknout, ale jsou  tak příjemné.
  „Jak jsi to věděl?“ zeptá se a pohodlně se usadí myslíc, že nejhorší má za sebou. Má ho tady a může se na něho dívat. Byl v jeho náručí tak.. vždy mu dojdou u něho slova, když chce o něm něco říct.
  „Ty květiny a začínám tě docela dobře znát.“ To jsem tak průhledný napadne Soubiho. Oba tam sedí, dívají se na sebe a uvažuji.
  „Soubi“ řekne váhavě Ritsuka.
  „Ano?“ Napřímí se. Z ničeho nic má pocit, že teprve teď to přijde nejdůležitější.
  „Jestliže.. jestliže Seimei ti dá příkaz splníš ho. Mám pravdu. I kdybys mně měl zabít?“ Ritsuka to říká klidným nezúčastněným hlasem. Soubimu to dojde.
  „Ty jsi to tušil. Ty jsi to věděl od začátku. Proto už jsi se mně jednou na to ptal.“
  „Ne nevěděl, ale později jsem měl pocit, že mně někdo sleduje, že je něco kolem mně. Nějaká síť ...víš co se říká : Mít přítele blízko sebe a nepřítele ještě blíž.“ Soubi je ochromený. Nikdy by netušil, že...
  „Takže já jsem byl nepřítel?“
  „Ano“ řekne popravdě Ritsuka a začervená se. „Kdybys mi řekl, že Seimei je mrtvý...“ nechá slova vyznít do prázdna.
  „Chápu.“
  „Nic nechápeš!“ řekne trochu divoce. “Kdybych ti neuvěřil tak ti nedám nikdy ten klíč. Stal ses pro mně důležitou součástí, Soubi. Takže co uděláš Soubi, když ti dá takový příkaz.“
  „Už jsem ti dal jednou odpověď. Ale to se změnilo hádám, že mám pravdu. Odpověď už je neplatná. Já nevím Ritsuka.“
  „Ale já to musím vědět čí příkazy budeš plnit. Moje nebo Seimeiho. Mám ho rád, ale po těch dvou letech se ptám jestli jsem ho vůbec znal? Víš, že dva pány nemůžeš mít. Promiň mi to.“
  „Proč promiň mi to?“
  „Protože tě nutím rozhodnout se. Vybrat si mezi mnou a tvoji druhou přirozenou polovinou.“Oba po těch slovech zmlknou. Má pravdu on není jeho bojovník.
  „A co uděláš ty Ritsuka, jestliže se najde tvůj bojovník!“ Soubi zaútočí na Ritsuku zahnaný do kouta. Neví co odpovědět, ale Ritsuka to ví.
  „Vždy budeš mým jediným bojovníkem, Soubi. I přesto, že se najde můj Fighter.
  „Nevykládej nesmysly. Nevíš nic o párech jejich sounáležitosti, jejich přitažlivosti...“ Soubi zvýší hlas.
  „Tak jako ty a Seimei?“ skočí mu do řečí Ritsuka. Hádají se. Soubi zmlkne. Ritsuka má pravdu. On a Seimei by teď měli být spolu a zatím se tady s Ritsukou hádají. Je to proto, že není moji druhou polovinou? Se Seimei jsem se nikdy nehádal.
  „Nejsem Seimei.“ Tichá slova Ritsuki ho zarazí. Sevře ruku až se mu klíč zaryje do dlaně. Bolest. Klíč od Ritsuki. Má pravdu. Ritsuka není Seimei. Ten klíč je toho důkazem. Důkazem jejich odlišnosti.
  „Já Seimeiho příkazy jsou ultimátní.“ Odpoví střízlivým klidným tónem. Ritsuka zesmutní. „Ale..“
  „Ale..“
  „Seimei si to možná neuvědomuje. Možná ano, možná ne, nevím. Je tady šance. Před dvěma léty mi přikázal tě milovat. Nic víc.“ Soubi rozebírá situaci a probírá možnosti.
  „A!“ nechápe Ritsuka. Soubi se usměje. Poprvé do té noci kdy ho ukládal spát, kdy... Jeho pohled je něžný jako tehdy.
  „Milovat. Bráníš se, když to říkám“řekne měkce Soubi. Ritsuka pod jeho hlasem zčervená. „Ale milovat je víc než slovo. Znamená taky chránit. Pokud to nezruší a v této chvílí nemůže a ani nebude moci to zrušit.“
  „Proč?“
  „Miluji tě Ritsuka“řekne vážně. Přiloží svoji ruku k jeho tváři a jemně sevře. Ritsuka přemýšlí co tím Soubi chce říct, ale nic ho nenapadá. Je přece přirozené, že ho má chránit. Chrání ho přece už od začátku jejich setkání před školou. A on přece pro Soubiho dělá to stejné.
  „Nerozumím tomu Soubi“ řekne nešťastně.
  „Nemusíš“ řekne něžně. „Já to vím a odpověď na tvoji otázku zní ANO. Tvoje příkazy budou prioritní. Jestliže tě jednou opustím nebo se něco stane , tak to nebude moje rozhodnutí rozumíš." Ritsuka přikývne.
  „Tak a teď kdo ti volal?“
  „Kio.“
  „Kio! Vylez!“Kio zakleje, ale s úsměvem vyleze.
  „Soubi-chan. Nádhernej obraz!“ Spíš děsivý pro sebe.
  „Kio proč jsi volal Ritsuku?“
  „Já a volal. To bych se neodvážil. Vždyť mně znáš!“
  „Soubi nech ho být. To je příkaz!“ dodá pro jistotu. Soubi v duchu zakleje. Určitě ho volal. A Ritsuka začal dost brzy si zvykat na příkazy.
  „Zmiz!“ Kio raději vypadne a Sejiho vleče za sebou. Ten se raději schovával celou dobu za Kiem spolehajíc se, že ho ochrání. Ve dveřích se ještě otočí a vidí jak Soubi s úsměvem popadl Ritsuku a stáhl si ho do náruče až oba skončili na zemi.
  „Lolita“zabručí Kio už opět s lízátkem v puse. Seji nechápe odkud ho proboha vytáhl.
  „Ty Kio nemám někoho zavolat? Přece je tady nemůžeme..“
  „Ale ne oni se jen tak škádlí.“ Doufám , ale to už dodá pro sebe.
  „Pusť mně!“
  „Nechci!“ Říká zatímco ho hladí.
  „Máš mně poslouchat a ne půlku příkazů ignorovat, Soubi“ dodává přísným hlasem.
  „Ale já tě nedržím“ řekne pobaveně.
  „Ach jo“ už zase, když zjistí, že na něm jen leží a Soubi ho doopravdy nedrží. Zůstane tak a hlavu si položí na jeho rameno. Soubi mu víská vlasy. Je mu tak dobře.
  „Stejně si děláš co chceš“ zamumlá a zvedne se. Podívá se mu do tváře. Ten se na něho dívá tím zneklidňujícím pohledem, který Ritsuka nechápe a je mu z něho  divně. Takové horko a opět se začne červenat. Vezme ho za ruku a teprve teď si všimne, že ji má poraněnou. Dotkne se ji a Soubi ji váhavě otevře. Na poraněné dlani leží jeho klíč. Dotkne se ho.
  „Zachránil mně“ a dál to nerozvádí není proč.
  „Ošetřím ti to.“ Sáhne po brašně .
  „Nemusíš to je v pořádku.“
  „Soubi mlč. Natáhni ruku. Někdy mám pocit, že já nejsem dítě, ale ty. Ty svým chováním  mně přivádíš k šílenství.“ Soubi natáhne ruku a Ritsuka mu ji ošetří. „Byl bych raději, kdybych nemusel se s tebou dohadovat o každou maličkost. Tak a je to.“Stoupne si. Soubi si ho přitáhne a obejme.
  „Chvilku mně drž. Stejně jako tehdy u tebe doma.“Ritsuka ho obejme. Pomalu si začíná zvykat na jeho dotyky, na jeho polibky a sám mu je začíná oplácet. Hladí ho po vlasech stejně jako před chvilkou jeho Soubi.
  „Jsi mým bojovníkem.“
  „Ano.“
  „Soubi?“
  „Ano.“
  „Mám hlad. Vezmeš mně někam na jídlo? A není to příkaz.“ Soubi taky nejedl už dva dny.
  „Přání. Víš, že  veškerá tvé přání ti splním.“
  „Soubi jaké je tvoje přání? Co ty si vlastně přeješ?“ zeptá se ho. Soubi se na něho zvědavě podívá tím svým odzbrojujícím pohledem. Je první kdo se ho zeptal co si přeje. Ví to a odpověď se mu nebude líbit, ale on odpoví. Rty  mu zvlní úsměv.
  „Milovat tě.“

    
Konec

 

 


 Pozor!!!    Tato povídka není moje. Našla jsem ji zde: shounen-ai-povidky - loveless/obraz a klic  
           
        Loveless Anime

Podobné články:
Nová povídka u mě


Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: