Doporučujeme: Psí Park | Zkracovač dlouhých adres | Zkus to jinak - logicky | Italo.cz | Měření rychlosti internetu | TV program | Stahovač videí z YouTube

----------= mezi nebem a zemí =-------- –

1. kapitola: Setkání

Datum: 3. 12. 2006 19.54 | Autor: kleo | 2280× | Kategorie: ...Moje povídky... | Komentáře: 2

 

1.kapitola

Setkání

Byla chladná noc. Vítr vál velmi studený. Ne. Ledový. Nabíhá z něho husí kůže. V ulici, ve které se to právě bude odehrávat, byla tma. Nepřehlédnutelná tma.

Na okrajích cesty, mezi domy svítily jen tři louče na každé straně. Zbytek byly z fouknuty větrem, dohořely nebo přestaly svítit samy, bez příčiny. Domy v téhle ulici postaveny z pálených cihel a teď byly také velmi ponuré.

 

Jen asi ve dvou domech svítilo světlo.

 

Světlo. Jak vzácný dar v té tmě.

 

Ale právě tato byla ulice byla nejdůležitější. Ne. Vlastně ne. Na ulici tak nezáleželo. Ani na domku, který stál na konci této ulice. Ale záleželo na tom, kteří lidé tam v té ulici v tom domě žijí. Ale vlastně to ještě není úplně přesné. Na jednom člověku.

Na 13ti letém klukovi. Chlapci, dalo by se říci. Ale tím už od teď není. Ten chlapec není odlišný, od ostatních. Tedy až na několik vyjímek, ty ale se dali snadno přehlédnout. Měl tmavě hnědé vlasy a oči barvy rozbouřeného moře.

Dalo se s ním mluvit skoro o všem.

 

Skoro. Jak zajímavé je to slovo. Rozděluje vše a přitom nic, dává do věty váhání, staví se díky tomu zeď mezi lidmi věcmi a všem živém.

 

Ten chlapec se jmenuje Petr Winter.

Je nadaný na boje s mečem a trochu magie taky umí.

 

Nahoře na nebi se cosi mihlo.

Snad pták?

Ne.

Něco většího. Mnohem.

Na stromě se cosi usadilo. Už nebylo pochyb, co to je.

 

Anangelus (anděl).

Složil(a?) křídla. Počkat!

Jsou ty křídla bílá, nebo černá?

Při každém pohybu se mění.

 

Jako názor, myšlenka., vzpomínka té osoby.

Není se ale čemu se divit.

Ta osoba byla oděna v tmavě modrém plášti a měla dlouhé blond vlasy až na zadek svázané modrou stuhou nahoře, několik z nich však unikalo. Jako ona.

Ano.

 

Byla to žena.

Ale né obyčejná. Nejenže byla Anangelus. Byla princezna. Mladší sestra krále Alexandra.

Anna Athenaj.

 

Nebylo pochyb, protože na hlavě ve vlasech měla zlatý kroužek.

 

Ale co dělá tady? V téhle ulici? V téhle době?

 

To ví určitě jen ona sama.

Složila křídla a záda a ty sami zmizely.

Rozhlédla se pátravě po okolí.

Nic. Vůbec nic. Ticho mrazivější než vítr, který tu vane. Strašidelné pomyslela si. Zavrtěla hlavou. Přeci už není dítě. Vlasy, které měla uvolněné, si jí v tom gestu rozlétly kolem hlavy. Zvedla pravou ruku a ladným gestem přehodila pramen, který se jí zatoulal do obličeje.

Podívala se na svůj levý bok kde měla brašnu s věcmi a začala se v ní přehrabovat.

 

Najednou zvedla, hlavu. Bez jakéhokoliv podmětu. Ticho bylo stejné, vítr nepřestal foukat mrazivě, ale byl tu někdo navíc. Určitě.

“No tak, Tomasi, oba dobře víme, že tu jsi a stojíš na střeše domu, který stojí nejblíž tomuhle stromu. Tak pojď!”

 

Lehké zašustění látky a…….. za komínem se vynořila vysoká postava zahalené do černého pláště.

“Jak jste mě výsosti poznala?” ptal se a přibližoval se k princezně na stromě.

“Csss! Výsost! Kolikrát vám mám říkat ať mi máte říkat Athenaj?!” sykla a znovu se začala přehrabovat v brašně.

A pak se podívala na nervózní postavu v černém. A pak odpověděla na otázku: “To je jednoduché, milý desátníku. Používáte jako jediný tuhle kolínskou.” Desátník se ošil a princezna dodala: “Skoro nepostřehnutelná, ale já ji cítím,” usmála se na něj. Pak vážněji dodala: “Poslal vás za mnou Alexandr?” Muž který stál vedle ní na větvi troch ucouvl a nerozhodným hlasem pravil: “Ano, král mě za vámi poslal,” a čekal na její reakci, vždy když jí říkal něco podobného, nebyla dobrá. Teď to asi nebude vyjímka.

“Csss! To si myslí, že se o sebe nedokážu postarat či co? Už nejsem dítě!” Štěkla a znovu shlédla na brašnu. Desátník se pro sebe ušklíbl. Přesně takovou reakci čekal, né-li horší.

A najednou přestala. Vypadala že našla, to, co hledala. Vytáhla na mihotavé světlo, loučí dole pod nimi, stříbrnou trupku. Desátník překvapeně pohlédl a zeptal se: “Co proboha tady s tím? To tu budem vyhlašovat poplach nebo co???”

Princezna se na něj oslnivě usmála.

“Nóóó. Ta máš pravdu. To se s tím normálně dělá. Ale na co to je teď ses určitě chtěl zeptat že.” A opět se na něj zářivě usmála.

Desátník na ni jen nechápavě zíral. A tak mu princezna odpověděla: “Víš jak mě to při letu tlačilo? Hrozně! Tak si to teď dám na vrch a tlačit už to nebude.” A další zářiví usměv ukázal její perfektní chrup.

Desátník se konečně vzchopil. “Tak proč jsme tady, ksakru!”

“To víš. Ty jsi tu, proto, protože jsem tu já.” Odpověděla hlasem, který znají všichni, když něco někdo vysvětluje tupému člověku.

 

Desátník si myslel, že ho klepne. Nadechl se zhluboka a nasál do plic studený a mrazivý vzduch. Vydechl a celý proces zopakoval. Podíval se opět na osobu vedle sebe. Jeho výsost princezna se na něj velmi zvědavě dívala. Byl sice člověk, to ano, ale uměl kouzlit a byl nesmrtelný.

Ale ona.

 

Vždy ho uchvátila.

Někdy smrtelně vážná, až to strašilo, ale vzápětí do toho dala trochu humoru a situace se nezdála tak vážná. Znal ji už dlouho. Kdyby to měl sečíst tak se to rovná….80let. Ano, tak dlouho se znali.

Za tu dobu vypadá úplně stejně.

Vlastně ne.

Vlasy má delší.

Ach, ty její vlasy. Slunce před tou barvou bledne. Zlatá barva, tak se dají popsat. Ale v truhle v pokladnici na hradě není jediná mince, šperk a další různé věci, které by se té barvě vyrovnala. To se právě dokazovalo tím, že ve vlasech měla “cestovní” korunu. (Takový kroužek na hlavě z pravého zlata.)

 

Z dalších myšlenek ho vyrušila ruka na jeho rameni a starostlivý hlas. “A Tomasi.” Desátník se k ní otočil. “Tykej mi. Jsme tu sami.” řekla vlídně princezna. To ano řekl si desátník v duchu.

“ Ano, Athenaj.” A usmál se na ni.

Tykali si, ale jen když byli sami. Nic mezi nimi nebylo. I když. Tomas toho občas litoval. Athenaj byla nejpůvabnější stvoření které kdy spatřil. Být jejím partnerem. Ani by nemusela být princezna. Ale ze strachu že se v jejích očí zoškliví tak rači držel jazyk i srdce zpátky. Ještě má v paměti jak vyhodila minulého nápadníka. Ušklíbl se. Nejdřív mu zdvořile řekla že ho nechce. Nic. Na něj to nezabralo. Pak se ho optala co dělá ve volném čase. On samozřejmě že se nejradši projíždí po lese na koni. Usmála se a řekla: “Já nejraději stínám protivníkům stíná hlavy.” Lord okamžitě se dal na útěk a už ho neviděli na hradě. Mávnutí ruky přes jeho obličej dolů ho vyrušilo ze snění. Ruka letěla nahoru a zase dolů, ten pohyb byl ještě několikrát zopakoval, dokud poslední zamyšlení neodvál zdejší mrazivý vítr.

“Co je?” Zeptal se vlídný hlas, ke kterému desátník otočil hlavu. Byl princezny. “ Jsi dnes nějaký zamyšlený.” Konstatovala princezna. Tomas se v duchu okřikl: To si nemůže dávat alespoň v její přítomnosti pozor?!?!

Otočil hlavu zpět, kde měla být princezna.

 

Nebyla.

Srdce mu sevřela ledová pěst. Zas ji ztratil a to vše kvůli…

“Tomasi, neloudej se, už musíme jít, není čas!” Káravý hlas se ozval zezdola. Pěst na srdci zmizela.

Ufff!

Ulevilo se mu. A jak moc! Seskočil vedle ní na zem. Ne příliš ladně. Ale nespadl. Alespoň něco. Ale to už princezna byla uprostřed uličky mezi domy a dlouhými kroky šla na druhý konec uličky, plášť za ní vlál v tom větru. Rychle jí doběhl.

Ani neotevřel ústa, aby se zeptal co tu dělají. Odpověděla mu sama: “ Dnes zemřeli manželé Winterovi. Ano, bohužel oba. Znala jsem je, jak určitě víš. Jsem kmotra jejich syna Petra. Musím, ale především chci se o něj postarat.

 

Ale to už byli u posledního domu. Princezna sáhla na zvonek, aby zazvonila. Ale uprostřed pohybu se zastavila a zkoprněla. To není možné! Jen to ne! Říkala si v duchu.

Bylo však již pozdě.

Z domu se ozval rachot, jako by někdo převracel stůj v kuchyni, shazoval židle, rozbíjel vázy a třískal porcelánové sady nádobí.

V dalším okamžiku se dveře před princeznou a desátníkem rozletěli dokořán a do princezniny náruče vběhl chlapec. Velmi udýchaný chlapec. Sotva popadal dech.

Athenaj ho na oplátku sevřela pevně v náručí. A pošeptala mu do ucha . “Rychle pryč!” On poze kývl a pustil ji.

Otočila se na Tomase a on pochopil beze slov, že musejí okamžitě pryč.

 

Ti tři doběhli jen na cestu. Tam se princezna otočila a zahleděla se do útrob domu otevřenými dveřmi.

Nic. Za nimi nešlo. To je divné. Moc divné. Přemítala princezna.

Podívala se vedle sebe po pravé ruce.

 

Mladý Petr Wintr měl na sobě trochu ušpiněnou bílou košili, přes ni kožený kabát. Kalhoty měl dlouhé, černé nebo tmavě modré. V té tmě se to opravdu nedalo poznat. Boty měl jezdecké na vysokém podpadku. A pořád přerývavě dýchal.

Nasával ten studený vzduch, jak tonoucí, který se má každou chvíli potopit pod hladinu.

“Co se stalo? Kdo to byl?” Optala se ho jemně.

“Já. Já. Já vůbec nevím. Nevím.” Při tom rozhazoval bezmocně rukama.

 

“No nic. Ale hlavní je, se odsud co nejdříve dostat.”Rozhodla Athenaj. Otočila se na druhý konec řady domů, kde stojí strom, na kterém přistála.

A pak to spatřila.

Jezdec v černém plášti na černém koni, který měl bílou hřívu.

Byl tady.

Tajemný jezdec tu byl.

 

 

 

 


Podobné články:
1. kapitola: Neznámý
10. kapitola: Štěstí vs. Povinnost
11. Kapitola: Nebe, peklo, ráj
12. Kapitola: Nezvaní hosté
13. Kapitola: Láska, ta nebezpečná věc
14. Kapitola: Pravda nemusí být vždy sladká...
15. Kapitola: Smír mezi námi 1 ze 2
15. Kapitola: Smír mezi námi 2/2
16. Kapitola: Pokušení na dosah
17. Kapitola: Láska si poručit nedá
18. Kapitola: Krásný princ na černém koni
19. Kapitola: Honey!
2. kapitola: Návštěva
2. kapitola: Nový domov
2. kapitola: Přemýšlení
20. kapitola: Na vlastní oči
21. Kapitola: Odpusť, prosím...
22. Kapitola: Honba
23. kapitola: Šťastné a veselé!
24. kapitola: P.F!
3. kapitola: A je to venku
3. kapitola: Nezapomenutelné
3. kapitola: Uvítání
4. kapitola: Magie kolem
4. kapitola: Rty k líbání
5. kapitola: Sakra kde to jsme?
5. kapitola: To nedopadne dobře
6. kapitola: Good bye 1.část
6. kapitola: Good bye 2. část
6. kapitola: Průvodkyně
7. kapitola: Nebezpečí, které se blíží...
7. kapitola: Zvraty nečekané i očekávané
8. kapitola: Alexandr Fontaris
8. kapitola: Hrádek La Fangig a zahrady Dark Rose
9. kapitola: Rudá růže





Komentáře:

  1. Fufik3. 12. 2006 20.06

    Píšeš moc hezky!! A tím, že to není z Harryho Pottera, je to ještě lepší!! Vážně moc pěkné!! :P



    odpovědět | Odpovědi: Kleo [2],
  2. Kleo4. 12. 2006 14.12

    Odpověď pro Fufik [1]: Děkuju =P



    odpovědět

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: